Agrotechnická opatření mají především změnou obhospodařování pozemků či změnou kultur na nich zajistit snížení odtoku. Tato opatření se výraznější měrou projevují spíše lokálně v horních částech povodí, s jeho narůstající plochou pozbývají na významu. Agrotechnická opatření jsou výhodná především pro podchycení povodní nižších řádů, u vyšších řádů povodňových situací pak opět zcela ustupují do pozadí.

Agrotechnická opatření ve vztahu k obhospodařování pozemků mají sice svoji platnost a účinnost, ale v okamžiku přívalových srážek a podobně, (jak se můžeme přesvědčovat prakticky neustále), agrotechnické opatření funkční není, a obec dostatečně před povodňovými stavy neochrání. V každém případě nedostatečná agrotechnická opatření zhoršují stávající stav (rozoraná louka, zrušený protierozní val, anulované vrstevnicové obhospodařování apod.). V případě realizace a skutečného dodržování protierozních postupů stanovených opatřeními příslušnými správními orgány (správci toků takovými orgány nejsou), byť v rámci komplexních pozemkových úprav (dále = KPÚ) budou tyto ku prospěchu realizovaných opatření a budou jejich vhodným či významným doplňkem.

V plochách povodí je zakázáno měnit kultury pozemků rušením ochranného porostu, tj. např. rozorání luk a mezí, rušení keřového či lesního porostu a provádění obhospodařování pozemků proti všem protierozním zásadám, pěstování erozně ohrožených plodin na svažitých pozemcích, spásání pozemků dobytkem v bezprostřední blízkosti toků, atp...

Vzhledem k tomu, že snižování odtoku z obhospodařovaných pozemků je prakticky přímo úměrné opatřením zabraňujícím vodní erozi, uvádíme dále sumárně jejich několik hlavních zásad

1) Zemědělskou půdu na svazích je třeba chránit před vodní erozí vhodnými protierozními opatřeními. O použití jednotlivých způsobů ochrany rozhoduje jejich účinnost, požadované snížení smyvu půdy a nutná ochrana objektů (vodních zdrojů, toků a nádrží, intravilánů měst a obcí atd.) při respektování zájmů vlastníků a uživatelů půdy, ochrany přírody, životního prostředí a tvorby krajiny.

2) Realizace protierozních opatření by proto vždy měla vycházet z odborně zpracovaného projektu pozemkových úprav a speciálního projektu protierozních opatření, který by měl především obsahovat :

-        hydrologické posouzení daného povodí

-        posouzení současného uspořádání a využití pozemků z hlediska ohrožení půdy před erozí

3) Základním principem zajišťujícím ochranu půdy proti vodní erozi je pěstování plodin nedostatečně chránících půdu před erozí (okopanin, kukuřice a ostatních širokořádkových plodin) na pozemcích rovinných nebo pouze mírně sklonitých (do 8 %). Na větší svahy tyto plodiny z důvodů půdoochranných nepatří.

4) Na orné půdě středně erozí ohrožené, se sklonem do 15 % je nutno nedostatečný protierozně ochranný účinek širokořádkových plodin zvýšit buď střídáním vrstevnicových pásů okopanin a víceletých pícnin (okopaniny, kukuřice a víceleté pícniny ve smíšených honech), zatímco obilninami je možné osévat celé pozemky.

5) Trvalými travními porosty by měly být chráněny plochy :

a)        svahových luk a  pastvin v půdních poměrech vylučujících  orbu při svažitosti 25 – 50 %,

b)        údolnice, které odvádějí z pozemků soustředěný povrchový odtok (způsob posouzení rozměrů těchto pásů je popsán v části pojednávací o technických protierozních opatřeních),

c)        pozemky, které sice odpovídají kritériu svažitosti orné půdy, nelze je však orat pro vysoký stav podzemní vody nebo terénní překážky, zamokřené údolní louky a nebezpečím záplav (podél vodních toků, v okrajích rybníků apod.), pozemky určené k rozlivu vody podle vodního zákona,

d)        pozemky nad výškovou hranici pěstování polních plodin;

e)        na pozemcích pravidelně zaplavovaných, podmáčených, v bezprostřední blízkosti vodního toku (na břehové hraně) a v údolních nivách se nedoporučuje pastva dobytka, protože dochází k břehové erozi. (Vodní toky nesmí být oplocovány).

6) Lesní půda  by se měla vyskytovat na všech svazích se sklonem vyšším než 50 %, podle kvality půdy a podle stupně ohrožení pozemku erozí, někdy i při menších sklonech pozemků.

7) Pásové pěstování plodin je asi dvakrát účinnější protierozní opatření než vrstevnicové obdělávání. Při vrstevnicovém pásovém hospodaření jsou plodiny uspořádány v pruzích podél vrstevnic. Při tzv. polním pásovém hospodaření mají pásy jednotnou šířku a jsou umístěny napříč sklonu, ale nezakřivují se podél vrstevnic.

8) Ornou půdu výrazně ohroženou erozí se sklonem do 25 % lze chránit osevními postupy bez okopanin a bez plodin, které nedostatečně chrání půdu v období přívalových dešťů tj. od poloviny května do počátku září.

9) Záchytné pásy se budují jako zatravněné, popř. zalesněné pásy podél trvalých vodotečí v povodí povrchových vodních zdrojů. Mohou plnit funkci filtru povrchového smyvu jen za předpokladu, že jejich plocha je téměř vodorovná nebo jen s malým sklonem ve směru k vodoteči a jejich šířka je dostatečná k tomu, aby se mohla projevit jejich záchytná účinnost, spočívající především ve vsaku po povrchu tekoucí vody. Současně je nutné upozornit na nezbytnost zachování, či znovuobnovení mokřadních pozemků, s odpovídající vegetací, v povodí všech vodních toků. Vytipování těchto pozemků by mělo být prioritou nejen správců vodních toků, ale zejména orgánů ochrany přírody.

10) Protierozní orba - jde především o orbu, která by měla být prováděna pouze otočnými pluhy vždy ve směru vrstevnic, případně s mírným odklonem od vrstevnic. Tímto způsobem orby se půda překlápí proti svahu a omezují se její ztráty sesouváním po svahu dolů – dochází tím k zanášení vodních toků.